Hodně lidí kolem říká, že by chtělo naši práci. No, nevím. Myslím, že netuší, co se za „prací pro surfové kempy“ skrývá. Zkusím vám přiblížit alespoň tu část, co mám na starosti já, Tereza, i když je to teď, oproti začátkům před deseti lety, úplná pohoda. A možná taky nuda.
V půlce února nám každoročně začíná pobyt v Dominikáně a letos mám zahájení tohoto karibského výletu na starosti já. Z Prahy už nejsou letenky, takže mne kolega Vojta veze do Drážďan. Na letišti se zjistí, že moje rezervace není v systému. Vojta se mi směje. Po půl hodině se rezervace najde.
Na toaletách si zapomenu všechny časopisy na cestu a vzápětí usnu na lavičce u brány do letadla. Vzbudí mne až třetí „last call“ s mým jménem. Nechápu, proč se mnou pán za přepážkou nezacloumal a namísto toho mne několikrát vyvolával rozhlasem. Na prvním letu ztratím náušnici. V druhém letu se z mého příručního zavazadla nad hlavami cestujících vyleje voda ze 100% bezpečného hrníčku na tekutiny. Pánovi přede mnou nakape na knížku. K příručnímu zavazadlu se neznám. Paní vedle mne je zastánkyní pravdy a okamžitě mne práskne. Vše se vysouší ubrousky ze záchodu, některé z nich pak padají lidem do jídla. Jedno dítě si jimi nacpe plnou pusu.
Po příletu do Puetro Plata mne čeká náš dlouholeté šofér Papito. Pracujeme s ním proto, že má velké auto pro 16 lidí. Teď se ale dozvídám, že už ho nemá, že ho prodal, že má super auto pro čtyři lidi, a že v podstatě ani to není jeho. Jak budeme jezdit na výlety neví. Naděje podle něj ale umírá poslední. V případě nouze nám prý vymyslí výlety po okolí pěšky.
Nového není nic, pokud nepočítáme fakt, že se polovině personálu našeho kempu narodili další děti, ze střechy spadli dva psi a zahradník konečně pochopil, že při zalévání květin nemůže zavlažovat také Wi Fi router. Z domluvených věcí není nachystáno vůbec nic, všichni se na mne ale moc těšili.
Letos budeme dělat jógové lekce. Místní kolegové přišli na to, že namísto jógamatek můžeme používat papírové kartony. Minulý týden totiž dovezli nové matrace, které, namísto jógamatek ,nějaký génius objednal z e-baye. Matrace dali na postele, kartony jim zbyly. Pokud budu chtít, tak je pomalují. Na to mne seznamují i s dalšími nápady, většina z nich začíná, popřípadě končí nákupem láhve rumu.
Čeká mne první ráno na mé oblíbené pláži. Prší a fouká. Na zahajovací meeting přijde pět instruktorů z osmi, ostatním je zima. Respekt nemám žádný, po třech měsících v Praze jsem úplně bílá. Proto mne hned z kraje zbaví statusu „lokála“, tj. surfaře, co má na line-up stejné práva jako místní jezdci. Také se dozvím, že nemám žádné svaly a celkově vypadám hrozně. No nic.
V noci mi nepřestává zvonit mobil. Z nějakého důvodu napadla tlupa Hajťanů naši surfovou školu, ráno najdeme domeček v troskách. Podstata sporu mi uniká, po pár hodinách pochopím, že jistý nadnárodní predátor chce na surfovém spotu postavit obrovský hotel. Místní majitelé škol mu nechtějí půdu prodat, proto na ně čas od času pošlou najaté tlupy s mačetami.
Přesně šest hodin poté, co tlupa ozbrojenců opustila zdevastované území, přijíždí z pět minut vzdálené policejní stanice místní hlídka. A hned na to televize. Začíná velký shon. Někdo našel mačetu zločinecké tlupy. Čekala jsem všechno, kromě toho, že se zanechá úklidu a začne se s otevíráním kokosů.
Kousek od rozsekaného domečku probíhá schůze starších majitelů místní škol. Do televizních kamer deklarují důvody, proč musí pláž zůstat zachována budoucí, dnes dvacetileté generaci, mladých Dominikánců. Ti zatím lijí do kokosů rum. Režisér přenosu shání Evropanku do záběru, takže se do celé akce připletu taky. Dozvídám se, že mojí rolí je postarat se o to, aby byly v záběru vidět blonďaté vlasy, což je údajný důkaz toho, že problém naší pláže vzbuzuje zájem celosvětové veřejnosti. Za tuto službu je mi vrácen status „lokála“, protože stejně zde není nikdo jiný, komu by ho dali.
Večer jdu na večeři s mým nyní už dvacetiletým místním surfařským kamarádem. Má velký problém. Jeho čtyřiačtyřicetiletá americká snoubenka chce, aby se za ní odstěhoval do Chicaga. Ptá se mne na radu. Jediné, co můžu říct je, že surfař nemůže žít bez oceánu. Kdo jednou propadl kouzlu mořské hladiny, je pro život ve vnitrozemí (a v Chicagu především) ztracen.
Jinak se za tři dny vůbec nic nestalo. Udělala jsem spoustu práce na počítači. A z kartonů, na kterých se měla cvičit jóga, udělali místní borci demonstrační cedule proti výstavbě hotelu na surfové pláži. Zítra nám začíná první turnus.
