Dřív nebo později, nicméně pokaždé, objeví se během sezóny ze strany dominikánských instruktorů a našich klientů požadavek na zorganizování táboráku na pláži. Oheň na břehu oceánu, paprsky odrážející se ve vlnách, obloha plná hvězd, jiskry v palmovém listí a karibský rum dokáží z obyčejného večera udělat nezapomenutelný zážitek. A proto jsme už loni přistoupili na nabídku instruktorů, že takovou akci společně uspořádáme.
Dohoda byla jasná. My máme na starost rum a příjezd a odjezd taxiků na pláž a z pláže, kluci si pak berou na triko hudební produkci a stavbu vatry. Vzhledem k dlouholetým zkušenostem už několik let dvaadvacetiletého důkazu o pravdivosti Darwinovi teorie, opičáka a surfaře Tita, byla vatra pokaždé velkolepá, vysoká a v pravidelném tvaru tzv. pyramidy. Škoda jen, že jsme se hned na začátku nedomluvili také na tom, kdo oheň zapálí.
A tak se s tímto problémem potýkáme dodnes. Dominikánci jsou schopni udělat v podstatě cokoliv, vždy se však naskytne nějaký nenápadný detail, ve kterém je nakonec ukryt ďábel. Na grilování občas chybí gril, v autě pro pět vás sedí osm, v motorce není nafta, ve vaší posteli už někdo spí a u táboráku nikdo nemá sirky. Nakonec jste v podstatě rádi, že si na nezapálené dřevo můžete alespoň společně posvítit mobilem.
Poslední oheň letošního března se ale povedl, a to i přes komplikace na naší straně. Přijeli jsme pozdě, a to kvůli skupině Italů, kterou jsme na oheň pozvali také. Na odjezd, podle očekávání, přišli pozdě (kulturní stereotyp) a navíc pro ně nebylo místo v autě (naše chyba). I tak jsme cestu ve dvaadvaceti lidech v autě pro čtrnáct cestujících nakonec zvládli. Problémem ale byl náš pozdní příjezd. Evropa by se nad sebou měla zamyslet, když už jejím občanům vyčítají pozdní příchod Dominikánci!
Vzhledem k tomu, že oheň ještě nehořel, začali naši klienti obdivovat mobilní soundsystém v podobě přistaveného auta s hodně silnými repráky a pro jistotu také rozsvícenými světly. Poté, co se v této pojízdné diskotéce vybila baterie, přistavili místňáci auto druhé a celý proces opakovali. Na druhý den jsme jeli na pláž třetím autem a se startovacími kabely.
S ohněm to ale vypadalo nahnutě. První auto už skoro dohrálo a oheň stále nehořel. Nejdřív za to mohl vítr, pak se někam ztratil firemaster Tito, pak opět vítr a pak už nezbylo nic jiného než přiznat, že zase nikdo nemá sirky. V té chvíli nastoupila pomoc v podobě italského zapalovače s obrázkem aktuálního papeže a karibskou tmou začali šlehat plameny našeho ohně. Takže to nakonec všechno dobře dopadlo. Když zavřu oči, tak vidím ozářenou hladinu oceánu stále živě před sebou. A do deníčku jsem si zapsala, že příští rok dáme klukům na začátku sezóny sirky.
