Chci navázat na tradici svých cestovatelských blogů a přiblížit vám první expedici Surf-Tripu na Jávu. Od chvíle, kdy jsem, tentokrát už i se synem Šimonkem, nasedla na letadlo směrem Jakarta, uplynul týden. Po složitém rozhodování o tom, zda ho s sebou vzít nebo ne, jsme se s tatínkem dozvěděli, že nejlepší na celém výletě do Indonésie je to, že v den odletu může jít ze školky tzv. “po o”. Tato událost v jeho životě byla významná natolik, že ji nedokázalo přebít ani velké letadlo, kterým jsme o pět hodin později letěli do Dohy.
Protože má Šimonek tatínkovo příjmení, musí na pasové kontrole ukazovat rodný list a, od té doby, co umí mluvit, také odpovídat na otázku, kdo je ta paní, co cestuje s ním. Odpověď by měla být “maminka”, což už Šimonkovi přijde nudné. V rámci diskuze s celníkem nejprve konstatoval, že je to těžká otázka, a poté odpověděl, že mne nezná. Hned na to přisadil, že letí na Bali a ne na Jávu a konverzaci završil tím, že táta má nové auto, ve kterém mu pustí Viktora Šína. Nakonec jsme prošli.
Cestu jsme zvládli především díky tyčinkám Mixit. Zde chci vyjádřit velký obdiv všem jejím influencerům za to, že jsou schopni nesežrat hned v Praze na letišti vše, co od nich v rámci spolupráce dostanou. Vzhledem k tomu, že se mi právě toto vůbec nepovedlo, bych tyto řádky ráda využila k podotknutí, že jejich 100% ovocné bonbóny vyvolávají závislost posílenou dobrým pocitem z přesvědčení, že otevřením už pátého pytlíčku pro sebe děláte i něco výjimečně zdravého a dobrého. Tímto jsem vysvětlila, proč nemohu být influencer.
V Doha jsme se uvelebili v salónku, který nám zařídil Šimonkův tatínek, abychom z něj zase vyběhli zpět na security check, kde byl zapomenut cca 100 cm vysoký plyšový gepard, výsledek to zadání “vem si s s sebou na cestu malého plyšáka”. Naštěstí tam byl.
Přichází chvíle důležitého sdělení, a to že na letišti v Jakartě už není možnost zakoupit žádný alkohol. Pokud nemáte vízum, tak si vystojíte nejprve frontu na platbu poplatku a poté stejně dlouhou frontu na získání víza. Další čekání je u kufrů, v tuto chvíli už jste na něj ale zvyklí a spíše by vás stresovalo, kdybyste na nic nečekali.
Řidič, kterého mi kolegové poslali, je skvělý. Můj boardbag položí na střechu auta v naději, že tam bude držet vlastní vahou. Dětskou sedačku jsem samozřejmě nečekala, to, že si ale Šimona posadí vedle sebe se slovy, že jeho dcera tam také ráda jezdí, mne mírně překvapilo. Než mu zapne pás, tak se ujistí, zda už mu byly alespoň tři roky. To cením. Byly.
Cesta má trvat čtyři až pět hodin. Po dvouhodinové zácpě v Jakartě je to hodin sedm, další hodinu časový údaj kolísá a pak už je to nějakou dobu pořád šest hodin. Po osmi hodinách jsme na mistě.
Jakarta má jednu dálnici, stejně obyvatel jako Česká republika a dopravní zácpu jako hlavní poznávací znak. Z centra světového businessu se postupně dostáváme do deštného pralesa a pak konečně do oblasti západní Jávy se surfovým spotem Cimaja a s hotelovými resorty, které mají největší slávu dávno za sebou. Po cestě se stavujeme na nejtradičnější jídlo nasi goreng v typickém stánku o jednom stolku, jedné pánvi a jedné rodině, která v chajdě bydlí, vaří, pracuje a nejspíš prožívá skoro celý život. Šimon zde jíst nechce, chybí mu okna, dveře, příbory, Fanta, happy meal a Wi-fi. No, lehké to tady mít nebude.
Dalším šokem pro evropské dítě je turecký záchod, absence toaletního papíru, káď s vodou na mytí zadku a následný fotoshooting, kterého se zúčastní celá obsluha benzinové pumpy včetně přivolaných rodin. Bílé dítě údajně podobné Justinu Biebrovi chce mít v mobilu každý.
Nic dalšího se už po cestě naštěstí nestalo. Přijíždíme do základního tábora expedice, do hotelu s nejhorším hodnocením na Trip Advisoru v dějinách Surf-Tripu. Nutno podotknout, že je to jediný hotel v oblasti, který je na internetu dohledatelný, což z něj, se třemi hvězdičkami, dělá největší a jedinou hvězdu regionu. Šimon chce okamžitě zpátky na Lanzarote nebo aspoň do Prahy, nedává obyčejnou koupelnu, špinavé zdi a gekony na stropě. Is it too late to say sorry.
Západní Jáva na mě působí jak Bali, když jsem tam byla před devatenácti lety poprvé. Je stejně špinavá, stejně krásná a prozatím bez nánosu hipsteských kaváren, surfových škol a masážních salónů s pedikúrou, které mi upřímně okamžitě chybí. Jsem na balijský komfort zvyklá, to nemohu popřít, proto automaticky zapadám do první restaurace, která mi ho připomíná. Na banánový koktejl čekám čtyřicet minut, na kafé dalších deset, ze dvou jídel přinesou jedno a ještě jiné, účet si spočítám sama. OK, takže je na čase změnit můj mindset!
Vlny jsou skvělé, tvarově dokonalé, indonéské a s mnohem menším množstvím plastu ve vodě, než jsem čekala. Občas vás zarazí plovoucí pleny, trenky či žiletky, střapce z plastových sáčků vám ale na leashi nezůstávají. Lidí taky ve vodě moc není, bohužel i zde se už mírně rozšířil japonský zvyk najmutí místního surfaře k tomu, aby nájemce přímo na peaku strkal do vln, na které většinou vůbec potřebné skills. Samozřejmě, že nemám nic proti tomu, když mne náš hlavní guide Yahya občas poštouchne do nějaké té vlny, vadí mi ale, když to dělají ostatní, o tom žádná. Jak jinak.
Nejkvalitnější spot máme přímo před hotelem, ke kterému se ještě dostanu. Vstup i výstup do vody je poměrně jednoduchý, trochu tricky je to za malých vln, kdy se peak posune ke kamenitému břehu. I tak jsem si zde jezdila docela bez respektu. Vše se změnilo ve chvíli, kdy se místní surfař, s kterým jsem si na peaku povídala, z ničeho nic rozhodl vedle mě postavit. Pak už nešlo ignorovat, že přímo na peaku je vody po kolena.
Hotel má už nejlepší období za sebou, kdyby byl kolem sníh a na recepci Jack Nicholson, připadali byste si jak ve filmu Shining. Pod dohledem našeho Špáti se místní personál opravdu snaží, bohužel často neví, o co. Když jim ale řeknete, aby něco udělali, tak to udělají. Jen zkrátka neví, že to dělat mají. Trochu jsem je asi vystresovala žádostí o úklid pokoje, protože jeden den mi uklidili a vyměnili povlečení během snídaně a pak, pro jistotu, ještě jednou během odpolední surfovačky. Včetně povlečení samozřejmě.
Jinak je toto místo takový světlý maják mezi odpadky, které přelidněný ostrov a jeho warungy ve městech produkují. Chcete-li místa bez odpadků, musíte vyjet mimo osídlené oblasti, jinak je potřeba se s nimi smířit a postupně je ignorovat. Tvrdit o místních, že jsou dobytci, je pokrytecké. Většinu odpadků sem dovážíme na zpracování my, další jsou pak z produktů nadnárodních korporátů v čele s Nesté, které své dobroty balí po velmi malých porcích, sušenku po sušence, bonbón po bonbónu, do samostatných pytlíčků. Banánové listy se rozloží, plast ne. Škoda, že jim tom nikdo neřekne.
A teď jídlo. Tak to je neskutečně dobré, kdybych nevěděla o chemii, co do místní rýže perou Činaní, tak bych řekla, ze i zdravé. Bohužel vím. Doporučuju jíst na ulici, sice z pytlíčků a většinou na zemi, za to ale s dokonalou chutí. Já miluju bakso, což je údajný kuřecí vývar s velkým knedlíkem údajně z kuřecího masa, to vše s nudlemí, tofu a něčím zeleným za 25 korun. Nasi padang je taky velká pecka, ke kopečku rýže si z výlohy, většinou umístěné na přímém slunci, vyberete několik příloh, od zeleniny po ostré kuřecí. Je to risk, o tom žádná, ale jednou je to expedice, tak to bereme se vším všudy!
