Uplynul týden. Určitě vás zajímá, co se za tu dobu v našem dominikánském ráji změnilo a jak se mám já. Těm, kdo chtějí odpověď na první otázku, to řeknu rovnou, ať nemusí číst do konce. Nezměnilo se nic. Pro ostatní je zde report z uplynulých dní. V naší produkční firmě v Praze řešíme dvě krásné zakázky, takže pořebuji hodně telefonovat. Občas si beru telefon na pláž, píšu si poznámky a vymýšlím plány. Sedím v závětří, na zemi, respektive na palmových listech. A to je ten problém. Ve chvíli, kdy zaujmu pozici, hned si ke mne sedne některý z přítomných Dominikánců, co zrovna nemá nic na práci. A to jsou v podstatě všichni. Argument, že pracuji a proto potřebuji klid, je k ničemu. Nemám v ruce

Hodně lidí kolem říká, že by chtělo naši práci. No, nevím. Myslím, že netuší, co se za „prací pro surfové kempy“ skrývá. Zkusím vám přiblížit alespoň tu část, co mám na starosti já, Tereza, i když je to teď, oproti začátkům před deseti lety, úplná pohoda. A možná taky nuda. V půlce února nám každoročně začíná pobyt v Dominikáně a letos mám zahájení tohoto karibského výletu na starosti já. Z Prahy už nejsou letenky, takže mne kolega Vojta veze do Drážďan. Na letišti se zjistí, že moje rezervace není v systému. Vojta se mi směje. Po půl hodině se rezervace najde. Na toaletách si zapomenu všechny časopisy na cestu a vzápětí usnu na lavičce u brány do letadla. Vzbudí mne až třetí „last call“