To, že velkou část našeho týmu ve Španělsku překvapí fakt, že na týdnu pro rodiny s dětmi jsou i děti, by se ještě dalo pochopit. Situaci, kdy to překvapí i rodiče, kteří s sebou děti povětšinou sami přivezli, by ale čekal jen málokdo. I přes počáteční překvapení z významné přítomnosti osob, které se dorozumívají výhradně pištěním, ráno neví, kde mají neopren, a nikdy nechtějí z vody, proběhl první letošní týden pro děti více než uspokojivě. Jen do této chvíle nevím, kdo se z něj poučil více, zda my nebo děti.
Hned na začátku jsme zjistili, že se děti, podobně jako já, opravdu bojí mořských živočichů, především pak takzvané smrtonosné ryby. Ta žije zahrabaná v písku, a když na ni stoupnete, tak do vás vstřelí žihadlo s bolestivým jedem. Po úvodní přednášce o nebezpečích místní pláže, kde je tato ryba hned po proudech a nudistech na krásném třetím místě, se počet dětí uvažujících o kariéře surfaře zmenšil na polovinu. Trvalo mi dost dlouho, než jsem to zamluvila tím, že ryba žije v hloubce minimálně 10 metrů.
Tato lež bohužel fungovala jen do chvíle, kdy se zvídavý chlapeček se žralokem na tričku a prstem v puse zeptal, jak tedy na ní může někdo šlápnout, když je tak hluboko. Okamžitě jsem vymyslela pár více či méně nepravděpodobných teorií, které krátce na to vyvrátila kolegyně Sísa, když pro jistotu na rybu dupla hned při první lekci. Celá kauza s obludkou ale měla i pozitivní dopad. Děti se tak bály šlapat na zem, že nám tu za týden vyrostla skupina nejlépe pádlujících surfařů v Kantábrii ve věku do 12cti let.
Zatímco smrtonosné ryby se děti bojí, tak k místním surfařů, takzvaným lokálům (viz. předchozí blog) , nechovají respekt v podstatě vůbec. Nejobávanějším jezdcům v okolí daly přezdívky a, pokud se zrovna nešly vyčůrat za jejich auta, tak si jich vůbec nevšímaly. Z obávaného obra Cesara, který surfuje bez neoprenu, mračí se na celý svět a je chlupatý i na patách, se stal Méďa Béďa. Z úhlavního nepřítele Simona, co jezdí na dřevěném surfu, je nyní Pan Podlaha a dětské surfařské hvězdě jménem Pablito se už neřekne jinak než Poblito, popřípadě Poblij to.
Opravdu velkou a pro nás nepochopitelnou lásku pak děti chovají k mořským chaluhám. S velkou radostí nosí řasy z pláže do právě uklizených kuchyní, společně s gumovými medvídky je několik hodin luhují v miskách s vodou a poté nechávají stát na těch nejméně vhodných místech, jako je třeba videoprojektor nebo klávesnice od počítače. Tato polévka z mořských řas má pak dvě vlastnosti. První vlastností je, že se nedá jíst, druhou pak skutečnost, že se za žádných, ale opravdu za žádných okolností nesmí vyhodit. Pokud se tak nedopatření stane, nastávají krizové situace, kdy jedna část dětí pláče a druhá běží na pláž pro chaluhy nové.
Předposledním pozorováním, které je vhodné po prvním týdnu zaznamenat, je prazvláštní fyzikální úkaz v podobě měnící se hmotnosti dětského surfového prkna v závislosti na přítomnosti rodičů na pláži. Ve chvíli, kdy jsou děti na pláži samy, dokážou ve většině případů svůj surf před surfováním snést k vodě a po lekci jej opět uklidit. Je-li na pláži přítomen alespoň jeden z rodičů, stávají se surfy neúnosným závažím, které k pláži dokáží donést jen dospělí, a to ještě s baťůžkem, neoprenem a flaškou na vodu, nazpět pak také s půlkilem slizkých chaluh do chaluhové polívky.
V závěru je pak dobré zdůraznit, že při příležitosti prvního deště rozhodně není vhodné pouštět dětem film Surfařka o Bethany Hamilton, které žralok při surfování ukousl ruku. Zatímco smrtonosnou rybu nikdo neviděl (je věčně zahrabaná v písku), tak žraloka ve filmu si všimnou všichni. Na to, že je to jen pohádka, děti nenaletí, protože některé z nich už znají Google a navíc tam není ani princezna, ani Superman a už vůbec nikdo tam nikomu neplní žádná tři přání.
