Kdekdo by si mohl myslet, že pořádat surfové kempy v Evropě je jednoduché. Není to pravda. Surfování je jednoduchý, ale vztahy s lidmi ponořením se pod hladinu většinou nevyřešíte.
Začaly nám surfové pobyty ve španělské Kantábrii a s nimi i první nedorozumění způsobené nejen jazykovou, ale také kulturní bariérou. Přiletěla jsem minulé pondělí, zbytek týmu o pár dní později. Naštěstí. Náš surfový domeček s přilehlými apartmány byl plný úplně cizích lidí. Dcera paní domácí si totiž špatně přečetla smlouvu, spletla si datum a několik rodinek z celé Evropy tu ubytovala až do dalšího pondělí či úterý.
Naše pobyty ale začínají už v sobotu a vzniklý overbooking bylo potřeba rychle vyřešit. S prvním návrhem přišla paní domácí a byl opravdu originální. Napadlo ji posunout začátek surfových kempů o tři dny, popřípadě našich třicet surfařů jednoduše ubytovat jinde. Oba nápady byly naprosto nereálné, mimo jiné i proto, že jsme v podstatě jediným ubytovacím zařízením ve vesnici.
S příjezdem naší legendární dodávky s nápisy Nokia (tzv. Nokia car) si i místní surfaři všimli, že začala letní sezóna, a že všechny letní neúspěchy a komplikace je možné v následujících měsících hodit na ty lidi z té divné země, co leží někde mezi Ruskem a Německem.
Před mnoha a mnoha lety se nám podařilo s našim místním španělským číslem dostat do společného chatu, kde se místní borci, tzv. lokálové, domlouvají na tom, kdy a kam půjdou jezdit tak, aby tam zrovna byly nejen skvělé vlny, ale také vůbec, ale opravdu vůbec žádní turisti, především ne pak ti Češi. Díky přítomnosti našeho čísla v diskuzní skupině tam ale většinou jsme, a to často ještě o něco dříve než oni.
Záhada na téma „jak ti xxxxx Češi ví, kde jsou dobré vlny“ je pak předmětem většiny diskuzí probíhajících přímo před námi ve vodě, ve španělském jazyce. Kromě toho, že Španělé neví o naší účasti v jejich supertajné virtuální partě, totiž netuší ani to, že jsme se za ty roky naučili španělsky.
První konflikt nastává už při druhém surfování, kde jsem udělala hned několik začátečnických chyb. Ve vodě potkávám lokála S., který mi se sarkastickým úsměvem parodujícím radost z opětovného setkání říká, že klidně mohu pádlovat i na vlny, které jsou jeho. Vzhledem k tomu, že jsem opravdu dlouho nesurfovala, využívám jeho nabídky a tři vlny mu skutečně dropnu. U čtvrté se urazí a pádluje pryč.
Večer mám mobil plný zpráv od jeho kamarádů, kteří z útesu viděli, co jsem udělala a na základě toho usoudili, že nerespektuji místní surfaře, a že už nikdy, ale opravdu nikdy nesmím surfovat, když jsou ve vodě oni. S. jim samozřejmě neřekl, jak to bylo stejně tak, jako se nepřiznal, že mi dal řadu dalších, úplně zcestných informací o tom, jak to letos na plážích chodí. Ale k tomu se ještě dostaneme. Jak jsem říkala na začátku, vlny jsou jednoduchý, lidský vztahy, ty jsou složitý.
