Od posledního zápisku uplynula dlouhá doba. Z Dominikány jsem odletěla na Fuerteventuru natáčet surfovou reality show Cool wave. Tomu ale věnuji samostatný příspěvek. Po Furteventuře mne čekala Praha a partnerská krize s prozatím smutným koncem. A teď už zase sedím ve své open air kanceláři, na dřevěné desce za budkou z banánového listí. Vše probíhá podle regulí, život určuje příliv, odliv a velikost vln.
Wimi i nadále nechápe, že pracuji bez mačety a sedá si ke mne ve chvíli, kdy se snažím dát dohromady několik příspěvků na sociální sítě pro Vinohradský Parlament. Vysvětluji mu, že tam každý čtvrtek dělají vypečené kuřátko a mým úkolem je, aby si na něm pochutnalo co nejvíce lidí. Wimi celý koncept chápe jen do chvíle, kdy mu dojde, že se jedná jen o jeden den v týdnu. Neví, co hosté jí po zbytek týdne, a doporučuje zařadit grilované kuře na jídelní lístek na každý den. A nebo hospodu zavřít. Místo, kde si každý den nemůžete dát minimálně dvakrát kuře s kuřetem, je podle něj odsouzeno k zániku. A to jsem mu ještě neřekla, že tam nemají rum.
Večer jdeme s klienty na večeři k místní paní, servíruje se bílá a hnědá rýže, specialitou je pak rýže, kterou si na hnědo můžete sami obarvit. A nebo taky nemusíte. K příloze se servíruje grilované kuře, pečené kuře a kuře v omáčce. U vedlejšího stolu sedí skupina starších gentlemanů a popíjí pivo. Ve chvíli, kdy se zjistí, že část mých klientů patří mezi lepší pražské basketbalisty, začnou se naši místní instruktoři předhánět v tom, která z karibských zemí má nejlepší hráče. Jasná volba padá na Dominikánu. V té chvíli se ke stolu naklání jeden s přítomných gentlemanů od vedle. Na svůj evidentně pokročilý věk má skvěle vysportovanou postavu a brzy se z něj vyklube trenér basketbalového týmu Portorika.
Dvěma větami kluky uzemní a bez mrknutí oka vyjmenuje několik svých svěřenců, co to dotáhli mnohem dál než dříve zmínění Dominikánci. Klukům spadnu čelisti, zahanbeně koukají po našich hostech a po chvíli prohlásí, že je to v podstatě úplně jedno, protože v Dominikáně mají zase nejlepší kokosové palmy. Pro postaršího trenéra je to trochu podpásovka a celá diskuze touto neprůstřelnou argumentací končí.
Za dva dny je květná neděla, začíná velikonoční období. Po ranním surfování se vypravuji do místního kostela. Mše má začínat v půl desáté, přicházím tedy o 15 min. později, abych tam dlouho nečekala. Jak naivní! V lavicích sedí pět podobně nezkušených bělochů, za dominikánský národ je zde zatím jen obsluha oblíbených větráků. Kolem desáté se začínají trousit další expati, v půl jedenácté, s krásným hodinovým zpožděním, se konečně ukáže i kněz a další Dominikánci.
V té chvíli mi dochází, jak relativní je pojem „pěkné oblečení na neděli do kostela“. Dominikánská dáma vedle mne má to nejkratší možné tílko, co se ještě tílkem nazývat dá, přes něj pak přehozenou černou síť s velkými oky, kterými si prostrčila dvě palmové ratolesti. Slečna po levici se na nedělní mši vybavila extrémně rudými nehty a bílými minišaty. Brzy je jasné, že moje obyčejná šedá sukně a ještě obyčejnější triko rozhodně nepatří k tomu, co si Dominikánci v neděli do kostela běžně oblékají. Už teď se těším, jak to bude vypadat na Bílou Sobotu!
