Děkuji všem, kdo mi napsali, že se jim můj blog líbí, a že si díky tomu začali vážit své klidné práce v Praze. Ostatním bych chtěla oznámit, že už je ze mne opravdová bloggerka, neboť mi jedna firma poslala boty, abych se v nich vyfotila na pláži. Bohužel zůstaly v zavazadle, které do Karibiku, jak je zde standardem, nedoletělo. Taky bych potřebovala novou mikinu.
Kauza ohledně naší pláže se zasekla na mrtvém bodě. Vysvitlo sluníčko, přišlo pěkné počasí a všichni se opět začali zajímat především o surfování. Žádné další útoky nebyly hlášeny, a tak se snaha mafiánů o komplikování existence surfových škol zaměřila na zcela nenápadnou Evropanku, která každé ráno vozí na pláž skupinku surfařů, co jsou po předchozí noci schopni nastoupit do auta.
Ano, modří už vědí, pozornost se zaměřila se na mne, a to s kauzou opravdu významnou. Protagonistou sporu je místní mafián, lev ulice, cca 150 kilogramů těžký pan AM, který v loňském roce neúspěšně kandidoval na starostu městečka Cabarete. Volební kampaň spočívala v tom, že se na pár měsíců ověsil několika kily zlatých řetězů a v okolí vylepil plakáty se svým vepříkovským obličejem a nic neříkajícími, pro jakoukoliv další kampaň lehce recyklovatelnými hesly.
Pár dní před volbami se zjistilo, že AM je sice velké zvíře, co má velký auto a o dvacet let starší milenku z Kanady, za to ale vůbec neumí číst a kromě svého podpisu v podstatě ani psát. Namísto vítězství v regionálních volbách si tak přivlastnil alespoň kus pláže hned vedle naší školy a postavil si na ní restauraci (rozuměj dřevěnou chatku s banány, kávou a občas nějakým tím pivem.)
Své dny pak tráví tím, že se svými kumpány den co den okupuje jeden za dvou stolků, které k restauraci patří, a sleduje, jak se u něj turisti snaží objednat něco z jídelního lístku na velké tabuli před chajdou. Tu ale ukradli od jedné z nedalekých italských restaurací, takže se vůbec neshoduje s tím, co v podniku nabízí. Dochází tak k řadě komických situací, protože v chajdě, kde mají jen banány si pastu bolognese určitě nedáte.
Já vstávám v šest ráno a o půl hodiny později vyrážím s prvními surfaři na pláž. Po ranní session za východu slunce přiváží kolegyně Martina další klienty a snídani. A to je kámen úrazu. Zatímco si surfaři mažou máslo na housku, odchytává mne u plážové sprchy AM. Boj je to od začátku dost nevyrovnaný, nastupuje na mne v luxusním oblečení Armani a s pěti zlatými řetězy na krku. Na jednom z nich má zavěšené logo Mercedesu, které předtím odstranil z vlastního auta. Já mám na sobě plavky a ručník. AM nechce, aby na jeho pláži jedli mí klienti vlastní snídani. Od zítřka musí snídat u něj, jinak už na pláž nikdy nesmím. Já to ale nechci, snídaně vozíme z našeho kempu. Kolem se tvoří kolečko, situace se vyostřuje.
AM trvá na svém, jíst se bude v chajdě, jinak si už v Cabarete nechytnu ani vlnu. Tuším, že tenhle boj vyhraju, ze sympatií vůči těm, co se nebojí kandidovat do veřejných funkcí, aniž by si dokázali přečíst vlastní vizitku, však ustupuju. Poslouchej AM, tak my bychom si u tebe nějakou tu snídani občas dali, jen bys musel namísto v deset hodin otevírat v osm ráno, aby naši surfaři neměli hlad.
AM se zamyslí, což demonstruje pohráváním si s logem mercedesu. Celé mu to přijde jako velmi dobrý nápad. Otevřít o dvě hodiny dříve kvůli čtyřem lidem pro něj není překážkou. Před zraky mých i jeho příznivců se skoro domluvíme, pak mne ale napadá poslední otázka. Poslyš, AM a děláš ty vůbec nějaké snídaně?
Ne. Nedělám. A budeš nějaké dělat? Ne. Nebudu. A tak naše diskuze uvázla na mrtvém bodě. Od této chvíle se ale vzájemně respektujeme.
