Uplynul týden. Určitě vás zajímá, co se za tu dobu v našem dominikánském ráji změnilo a jak se mám já. Těm, kdo chtějí odpověď na první otázku, to řeknu rovnou, ať nemusí číst do konce. Nezměnilo se nic. Pro ostatní je zde report z uplynulých dní.
V naší produkční firmě v Praze řešíme dvě krásné zakázky, takže pořebuji hodně telefonovat. Občas si beru telefon na pláž, píšu si poznámky a vymýšlím plány. Sedím v závětří, na zemi, respektive na palmových listech. A to je ten problém. Ve chvíli, kdy zaujmu pozici, hned si ke mne sedne některý z přítomných Dominikánců, co zrovna nemá nic na práci. A to jsou v podstatě všichni.
Argument, že pracuji a proto potřebuji klid, je k ničemu. Nemám v ruce mačetu, motyku ani pilu, neřídím motorku ani nejedu na koni, neperu, nesklízím cukrovou třtinu, nepeču kuře ani nerozbíjím kokos, takže se o práci nedá mluvit. V té chvíli začíná diskuze na téma možnosti rychlého zakoupení láhve rumu, popřípadě politické situace na naší pláži Encunetro. Co Dominikánec, to názor, a to většinou diametrálně odlišný od ostatních. Jak jsem záhy pochopila, řeší celou situaci především v Cabarete žijící a pracující cizinci, kteří se vyznačují tendencí dělat věci hned a ne až zítra, pozítří, „až nebude neděle“, popřípadě až nebude pršet a nebo naopak až právě pršet bude.
I přes různé spekulace se další tlupa Hajťanů neobjevila. Pro zapomenutou mačetu se nikdo nevrátil. A tak skončila éra otevírání kokosů o kus betonu. Surfové domečky byly vystavěny znovu, a to velmi originálním postupem. Nejprve vznikly boční stěny, pak se na střechu naskládalo pár prken. Na to nastala ta nejlepší chvíle na dekorování stěn, a to mušličkami, zrcátky a mořskými hvězdicemi. Během těchto dekoratérských prací přišly deště. Návrh udělat nejdříve střechu neprošel, protože venku pršelo a nikomu se na dešti být nechtělo. S dekoracemi se pokračovat také nemohlo, protože bez střechy pršelo i vevnitř.
Dnes už máme střechu i dekorace. Dále jsme najali Hajťana (člena útočnické tlupy), který surfovou chajdu bedlivě hlídá. Jeho úkolem je s případnými (spolu)útočníky domluvit odklad plánovaného útoku, aby se dekorace mohly sundat a nedošlo k poškození mušliček a mořských hvězdic tak, jako tomu bylo při útoku minulém.
Dále má zajistit, aby případná demolice vypadala dostatečně apokalypticky na fotkách, které musí Haiťané odevzdávat těm, kdo je najímají a na jejichž základě dostávají odměnu, a zároveň byla odstranitelná v řádu několika málo hodin. Trochu se stydím za naši vyspělou západní kulturu, která je původcem celé šlamastiky, v duchu mám ale škodolibou radost z toho, jak to kluci z pláže pěkně zařídili. Respekt.
Také jsem byla surfovat se svým koučem Titem. Ten ale po hodině surový spot opustil s tím, že se mi bude věnovat, až se dám trochu do kupy a nebudu takový „gringo“. Chvíli na to jsem si do nohy vrazila čtyři ježčí bodliny, což mám za to, že jsem našim klientům tvrdila, že tu žádní ježci nejsou, popřípadě že se o ně bodnou jen nezkušení turisté.
Kartony se v jógamatky stále neproměnily, padl ale nápad, zda by se namísto jógy nemohla trénovat salsa. Na ni prý jógamatky potřeba nejsou a může se u toho pít rum.
Dnešní den zakončila zajímavá, prozatím bezvýznamná událost s příslibem dalekosáhlých následků. Hlavní cestu městečkem Cabarete zablokoval při výjezdu ze stavby kamion. Strhl s sebou elektrické vedení a nikdo neví, jak to dopadne. Výjimkou jsou tři místní děti, které náklad kamionu využily jako zdvižnou plošinu pro otrhání mangovníku. Kamion silnici blokuje už čtyři hodiny. V obou směrech. Jak jinak.
