Na konci loňského roku získala produkční agentura, pro kterou pracujeme, jednu z nejhezčích zakázek její existence. Pro výherce spotřebitelské soutěže nadnárodní značky t budeme po následující dva roky pořádat unikátní zážitkové zájezdy po celém světě. Nejde o pračku z tomboly, kupu sena z mysliveckého plesu nebo dva lístky na film, který vás v podstatě vůbec nezajímá. Výhra je začátkem cesty, která může změnit celý život, postavit výherce na nový začátek.
Jeden za zážitků vede do turisty zapomenuté a místními politiky ignorované karibské části Dominikánské republiky, do rybářských vesnic v okolí původního koloniálního městečka Barahona. Výherci uvidí ty nejkrásnější pláže, o kterých nikdy nikdo v Evropě neslyšel, projdou se stezkami pralesa a, podobně jako část našeho přípravného týmu loni v květnu, stráví i pár nocí v místním pojetí služby airbnb.
Zděný domeček s banánovou střechou stojí hned u silnice ve vesnici, jejíž jméno se nepodařilo zjistit. Ze čtvercových děr ve stěně je vidět bílá pláž posetá drobnými kamínky, průzračná modrá voda Karibiku, tři palmy a pumpa, ve které se buď koupou místní děti nebo čistí ulovené ryby. Druhá strana nabízí výhled na hřbitovní zeď. Tu místní basketbalový oddíl využil k umístění železné obruče. Aby nebylo pochyb o tom, k čemu že ten kus silnice před košem slouží, nastříkal realizátor nápadu na hřbitovní zeď také nápis NBA, a to hned v několika provedeních. U prvních verzí si totiž pletl písmeno N s písmenkem M.
První a v podstatě každý další den, co jsme na tomto místě mimo čas a prostor strávili, byl důkazem toho, že život prožitý na břehu Karibiku, bez stálého připojení na Wi-Fi, může být snad i mnohem kvalitnější a šťastnější než ten náš, odžitý ve společnosti gigabitů informací, nepřeberných nabídek a neomezených možností volby.
Zatímco jsem v kufru auta marně hledala stativ pod videokameru na natáčení surfového videa, kvůli kterému jsme do vesnice s dominikánskými surfaři přijeli, spřátelil se kamarád Ondřej s hluchoněmým dítětem. To nás od začátku pozorovalo z větví nejbližšího stromu a pozornost si získávalo házením manga do kufru našeho jeepu. Jako pravý Evropan vystavený pohledu na první hendikepované dítě z rozvojové země mu Ondřej po chvíli daroval 100 pesos. Moc se mi to nelíbilo, ale co jsem měla dělat, přece jenom jsem hledala ten stativ, zatímco dominikánští kamarádi zmizeli mezi deseti domky vesnice. A hluchoněmé dítě zmizelo taky.
Kolem projelo auto s banány, z moře vytáhli velkou rybu, já nic nenašla a jinak se nedělo vůbec nic. Ondřeje trochu mrzelo, že dítě odešlo. Vzhledem k tomu, že namísto španělštiny mluvilo znakovou řečí, se s ním totiž dalo dobře povídat. Asi jsme mu ty prachy neměly dávat, mrzelo Ondřeje, už ho neuvidíme.
Kolem projelo další auto s banány, sousedka si přišla do domku půjčit pánev, odkudsi uteklo kuře. Čas plynul. Za chvíli se na silnici objevila silueta hluchoněmého dítěte. V igelitce neslo colu, sušenky a dalších pár věci. A všechno to bylo pro Ondřeje, a to za peníze, které mu předtím daroval.
Tento okamžik mne překvapil víc, než kus bambusového klacku, který chvíli na to přitáhli dominikánští kamarádi z pralesa, aby jím nahradili stativ, který s sebou nakonec vůbec nevzali.
Doufáme, že podobné momenty, které převrátí jak pohled na svět, tak na nás samotné, dokážeme zprostředkovat i lidem, co námi organizované zážitky vyhrají.
