Do kraje, kde se vůbec nic neděje, a kde byl za poslední měsíc největší událostí den, kdy to od rána vypadalo, že bude pršet a nakonec vůbec nepršelo, přijel štáb České televize natáčet reportáž pro cestovatelský pořad Objektiv. Krásná redaktorka Zuzka a sympatický kameraman Ondřej se odvážně ubytovali v našem surfovém baráčku na útesu a začali připravovat příspěvek o tom, jak to v naší destinaci Ribamontan al Mar chodí.
Dokud chtěli natáčet jen s námi, tak to poměrně dobře klapalo. Byli sice trochu zklamaní, že nikdo ze začátečníků po třech dnech nejezdí takové ty vlny, co dělají takové ty tunely, a že je v podstatě nejezdí ani instruktoři, i tak ale vznikla řada krásných a poměrně inspirativních záběrů.
A pak přišel požadavek na zprostředkování natáčení s místními surfaři, pokud možno s těmi nejlepšími. Netušila jsem, do čeho se pouštím a naivně poprosila místního surfařského influencera Carlose, s kterým prozatím nevedu žádné spory, aby mi někoho doporučil. Z dlouhé diskuze vyšel jako nejlepší kandidát jistý Kendal.
Jazyková bariéra způsobila, že po příjezdu na místo setkání se surfařskou legendou jsme se seznámili s kouzelným staříkem, který sice patří k průkopníkům surfingu v Kantábrii, ale už moc nesurfuje, a pokud ano, tak jen na internetu, kde hledá fotky starých surfových prken a jiné. Nejprve kvůli již zmíněné jazykové bariéře, poté pro právě probíhající siestu a nakonec především pro přítomnost kamery natáčení odmítl.
Na řadu tak přišel pověstný C., jezdec velkých vln a opravdová chlouba místní komunity. Sraz jsme si dali ve vyhlášeném baru Mar Salada a poté se tam zhruba 15 minut na ploše o velikosti 50 metrů čtverečních včetně záchodů a kulečníkového stolu hledali. V šestnácté minutě se zjistilo, že se slavný jezdec C. zapomněl v telefonu zmínit o tom, že není v Kantábii, ale na Kanárských ostrovech, konkrétně na Lanzarote, kde se slavný bar s originálním názvem Mar Salada/Slané moře nachází taky.
Tento omyl jsem si nechala pro sebe, dala si pár hodin pauzu a štáb mezitím vyslala k mému úhlavnímu nepříteli, místnímu jezdci S., který se svými sedmi bratry patří k obávaným lokálům a občas i k dobrým surfařům. S. je pozval do svého domu, kde jim uprostřed obývacího pokoje plného neoprenů a surfových prken všech velikostí a barev asi hodinu tvrdil, že žádný surfař není. Štáb oponoval tím, že surfař je, „protože má doma surfy“ zatímco S. trval na tom, že není, protože na stěně nemá žádné surfové fotky. A to byl opravdu neprůstřelný argument.
Opět se nic nenatočilo, nezdar se přisoudil oblíbené jazykové bariéře a S. do diskuzní skupiny místních surfařů (viz. předchozí blog) rozeslal fotku krásné redaktorky a tím, že by si prý tato slečna chtěla s někým o něčem povykládat. S. sice nepochopil, co chce, ani co tu dělá, prý ale nejspíš hledá nějaké surfaře a dobře u toho vypadá.
Zkázu celého projektu s cílem natočit místní jezdce jsem pak dokonala já, když jsem za vhodného kandidáta sama vytipovala jednoho z místních jezdců, čtyřicátníka VP, který se nedávno vrátil z Mentawai, má instagram plný jízd v barelech (teď už vím, že nejsou jeho) a někdo mi o něm kdysi řekl, že dobře surfuje (už vím, že si dělal legraci). Z VP se v tu chvíli stal profík, napatlal si na obličej kilo modrého zinku, na pláž se vypravil hned s dvěma surfy a pak tři hodiny strávil rozhodováním o tom, který z nich si na ty dvacet centimetrů velké vlny vybere. Předtím nezapomněl v instastories zdůraznit, že je to nakonec on, kdo bude pro Českou televizi natáčet.
Když konečně dorazil na pláži televizní štáb, byl už VP z rozhodování o tom, na jakém surfu bude jezdit, tak unavený, že si to namířil zpět do své dodávky a pokračoval v celodenní siestě. Tak jsme natočili alespoň voskování surfu a pití piva. A VP si dal na instagram fotku z barelu (ne svoji a ne z Kantábrie) s poznámkou o tom, že dnešní shooting pro ČT „was very nice“.
