Začalo to smrtí ptáka v motoru letadla společnosti KLM operujícího na lince Praha – Amsterdam. Ve chvíli, kdy jsem čekala na let do Bilbaa s přestupem v Bruselu, jsem o ní ale neměla ani tušení. Četla jsem článek o zapomenutých obětech sovětské okupace a v duchu si říkala, jak strašná musí být bezmoc proti znetvořenému systému. Představovala jsem si, v jakou psychickou trosku by to asi proměnilo mne, člověka, který propadá hrůze i v případě, kdy musí zaplatit nespravedlivý parkovací lístek před kanceláří. A přesně v tu chvíli mi došel mail s novou letenkou, a to sice stále do Bilbaa, nicméně přes Amsterdam. Můj původní let byl totiž zpožděn a nejspíš bych nestihla přestup v Bruselu. Zarazilo mne, že mi

To, že velkou část našeho týmu ve Španělsku překvapí fakt, že na týdnu pro rodiny s dětmi jsou i děti, by se ještě dalo pochopit. Situaci, kdy to překvapí i rodiče, kteří s sebou děti povětšinou sami přivezli, by ale čekal jen málokdo. I přes počáteční překvapení z významné přítomnosti osob, které se dorozumívají výhradně pištěním, ráno neví, kde mají neopren, a nikdy nechtějí z vody, proběhl první letošní týden pro děti více než uspokojivě. Jen do této chvíle nevím, kdo se z něj poučil více, zda my nebo děti. Hned na začátku jsme zjistili, že se děti, podobně jako já, opravdu bojí mořských živočichů, především pak takzvané smrtonosné ryby. Ta žije zahrabaná v písku, a když na ni stoupnete,